6 min. Jaro už přišlo a těší se z něj i naši Medvídci! Jako první ho zpozorovala nejmenší medvědice Mila, která je ze všech tří sourozenců nejbystřejší. Jaro jí přineslo nejen dobrou náladu, ale i dva nové kamarády – Ježečka Pepíčka a sovičku Evičku.
„Jeden, dva, tři, čtyři, pět...“ počítala Mila nahlas sněženky, které vykoukly na mýtině pod lesem, když tu najednou šlápla na něco ostrého a zakřičela bolestí. Otřela si slzy, které jí vyhrkly do očí, a lépe se podívala na malé pichlavé klubko na zemi. Začalo se hýbat... bylo živé! Z klubka najednou vykoukl malý čumáček a dvě černé oči. „Ublížil jsem ti?“ Ozval se tenký ustrašený hlásek a z pichlavé koule se najednou rozvinul malý ježek. „Jsem Ježeček Pepíček a lekl jsem se, když jsem tě slyšel, proto jsem se smotal do klubíčka,“ začal se Mile omlouvat.
„Ahoj, já jsem medvědice Mila a počítám tady sněženky. Konečně přišlo jaro a já si chtěla z kvítků udělat věneček na oslavu jarní rovnodennosti,“ představila se slušně naše malá medvědice a usmála se. Sklonila hlavu k zemi a začala Ježka opatrně očichávat. Mila dosud žádného živého ježka neviděla. Znala jen ty z obrázkových knížek. A jednoho dřevěného ježka z našeho hračkářství, kde vypomáhá, aby jednou mohla jít na školu pro kosmonauty a stát se prvním medvídkem ve vesmíru. Dřevěný ježek, se kterým si hrávala, měl však namísto opravdových ostnů pouze takové dřevěné s čísly. Díky nim se Mila naučila počítat, i když zatím jen do 100.
„Jarní dennorovnost? Co to je?“ Zeptal se zvědavě Ježeček Pepíček. „Ne dennorovnost, ale rovnodennost,“ opravila ho bystrá Mila. „Sluneční paprsky tehdy dopadají kolmo na rovník a předají stejné množství energie oběma polokoulím Země,“ vysvětlila moudře poučku z oblíbené encyklopedie, kterou znala zpaměti. „Co je to polokoule?“ Nepřestal se divit Ježek. „Polokoule je polovina koule, přesně takové, jako když se bojíš a schoulíš se do klubíčka, také je z tebe taková malá koule,“ snažila se Mila trpělivě vysvětlit, že naše Země je kulatá a skládá se ze severní a jižní polokoule. „Aha,“ zamumlal si Ježek přikyvujíc, aby se vzápětí zeptal: „A co se stane, když Slunce spadne na ten rovinník? Nerozbije se?“ V té chvíli Mila převrátila oči a zhluboka se nadechla.
„Asi budu muset těm zvířátkům v lese dát lekce ze zeměpisu a přírodovědy,“ pomyslela si a už si představovala, jak sedí na pařezu na mýtině a čte zvířecím kamarádům ze své oblíbené encyklopedie. Kolem sedí ježci a pozorně poslouchají, nechybí ani Ježeček Pepíček a jiná zvířátka například... Například... Najednou si Mila uvědomila, že kromě své maminky, bratříčků Bruna a Oliho, jiná zvířátka v lese nezná. A není divu. V zimě celý les spal. Vše, co jen nohy mělo, si přichystalo zásoby na celou zimu a schovalo se před sněhovou peřinou. Nyní, když sníh zmizel a celý les se probouzí, může si konečně najít nové kamarády.
„Kdy to jaro přišlo? Žádné jsem zatím neviděl,“ vyrušil ji z jejích myšlenek Ježek s další otázkou. „Letos přišlo 20. března, den po tvém svátku,“ zamudrovala na chvíli malá medvědice. Mila totiž zná kalendář zpaměti. Jednoho dne našla cestou z hračkářství ztracený diář. Četla si jména v něm dokola každý večer, dokud je neuměla všechny zpaměti. Proto nyní ví, kdy má Ježeček Pepíček svátek, že jaro přichází v březnu, dokonce i to, že všechny dětičky oslavují v červnu svůj velký den.
I vy se ptáte, kdo naučil Milu číst? Naučila se to sama, když pomáhala v našem hračkářství. Je totiž tak šikovná, že testuje hračky, které se jí líbí. Nejvíce jí učarovaly magnetické knihy s abecedou. Díky nim umí číst, česky a dokonce i anglicky. Když jednou posílala jednu hru malé Emce, jako dárek od prarodičů, zjistila, že anglická slovíčka jí skáčou do chlupaté hlavičky sama. Mila je zkrátka naše hlavička, která se neustále a ráda učí nové věci. Vše si hned zapamatuje a občas před svými bratry mudruje. To ale Bruno a Oli nemají moc rádi.
Při vysvětlování jak a proč přichází jaro, zapomněla Mila na bolest, kterou jí způsobovala ježkova bodlina v tlapce. „Za to, že si mě tak mnoho naučila, vezmu tě k Sovičce Evičce, aby ti vytáhla moji bodlinu z nohy,“ nabídl se Ježek. Mile poskočilo srdce při představě, že pozná nového obyvatele lesa. Cesta k Sově netrvala dlouho, i když Mila celou dobu pokulhávala a trošku pofňukávala. Ale jen tak potichoučku, aby to Ježek neslyšel.
Nová kamarádka Sovička Evička se jí zalíbila. Byla stejně chytrá jako naše malá medvědice. Dokonce jí pomohla vysvětlit Ježkovi, co je to ta dennorovnost. Ehm, tedy rovnodennost. „Den i noc jsou tehdy stejně dlouhé,“ řekla srozumitelně ježkovi, který to tentokrát rychle pochopil. Mezitím stihla naší milé Mile vyndat bodlinku z tlapky pinzetou a ránu vydenzifikovat, ehm, tedy vydezinfikovat vodou ze studánky. Nakonec ji ještě převázala čistým obvazem. Mila byla vědomostmi a schopnostmi staré sovy fascinovaná.
S novými kamarády z lesa ještě chvíli poseděli a povídali si. Pak se však začalo stmívat a Mila si uvědomila, že pokud se rychle nevrátí domů, bude mít o ni maminka strach. Rozloučila se s Ježkem i Sovičkou a slíbila jim, že je zanedlouho znovu navštíví. Celou cestu domů se usmívala, i když ji trochu pobolívala nožka.
Dnešní jarní den Mile hodně přinesl. Potkala dva nové kamarády a pochopila, že moudré poučky neplatí na všechny. V tento zvláštní den si uvědomila ještě jednu věc. Pokud se jí nepodaří dostat se na školu pro kosmonauty, stane se lékařkou a bude pomáhat zvířátkům v lese, stejně jako chytrá Sova. A při nejbližší návštěvě hračkářství otestuje lékařské vozíky!
