7 min. Víte, co dělají během Velikonoc naši medvídci? Baví se a dělají hlouposti podobně jako všechny děti. Tyto svátky však byly v něčem úplně jiné. Oli by nikdy nevěřil, že může existovat i lepší zábava než velikonoční pomlázka.
„Oli, už jsem ti snad tisíckrát řekla, že ven nevyjdu ani za celý svět,“ křičela Mila z podkroví dětského domku, kde se zabarikádovala, aby si ji nezbedný bratříček nevyčíhal. Byl to vskutku krásný patrový domek s červenou střechou, taškami, které vypadaly jako opravdové, kuchyňským koutem, terasou a elektrickým zvonkem. Pro Milu se nyní hlavně proměnil na dokonalou skrýš. Bylo totiž Velikonoční pondělí a všude kolem byla pomlázka v plném proudu.
„Milo, slibuji, že tentokrát na tebe nevyleji celé vědro vody jako minule. Mám pro tebe dokonce překvapení. Ale to by si konečně musela sjet dolů z toho podkroví," sliboval Oli a vytrvale postával u žebříku vedoucím do podkroví.
Mila by si nyní mnohem raději četla knížku o vesmíru a snila o cestě do vzdálených galaxií. Místo toho musela bránit svou pevnost a vyjednávat. „Nevěřím, zase mě chceš pouze nachytat! Proč si s tím poléváním nedáš konečně pokoj? Tento rok pro tebe i tak nic nemám.“
„Ale máš, viděl jsem, jak balíš sladkosti a velikonoční vajíčka,“ namítal Oli.
„To nebyla výslužka pro tebe!“ zakřičela shora Mila.
„A pro koho tedy?“ zeptal se Oli. „Měla jsi toho tolik, že bys tím nakrmila třeba celý les!“
„Pro Bruna!“ odsekla vítězoslavně malá medvědí slečna.
„Bruno tě už vyšlehal a polil vodou?“ zeptal se zklamaně Oli. Byl přesvědčen, že se mu to podaří jako prvnímu. Odmalička chtěl být totiž ve všem první. Nevěřil, že by ho předčil jeho nemotorný bratříček, který pokazí, co se jen dá. Vždyť to není možné... „Náš popleta?“
„Hmmm, jóo, ráno na mě vylil maličký kbelík vody,“ rozpačitě odpověděla Mila.
Olimu to vrtalo v hlavě. Když se ráno probudil, Bruno stále spal v posteli. Kdy to stihl? A kdy si Mila stihla převléknout mokré šaty??
„Milo, nelži! Víš, že se to nesmí!“ zvedl Oli varovný prst, tušil, že Mila jenom blafuje.
„A ty mi snad nelžeš, když tvrdíš, že mě nechceš polít, a přitom na mě číháš s obrovským vědrem vody?" Mila byla hlavička, vždy uměla najít argument na všechno.
„Tak dobře, chci, ale jen trošičku. Pár kapek a dost, slibuji! A navíc mám to překvapení na dvorku,“ přiznal se Oli, ačkoli nechtěně. „Ale nejprve mi řekni, jak to bylo s Brunem a tou horou sladkostí.“
Na půdě dětského domku bylo chvíli ticho. Takové ticho, že by bylo slyšet i myšku. Pak Mila odpověděla: „Pravda je, že Bruno na mě nevylil ani kapku vody. Vždyť ho znáš, že je příliš nemotorný a líný na to, aby mě honil. Já jsem mu ty sladkosti dala za dohodu.“
„Jakou dohodu?“ vyzvídal Oli.
„Slíbil mi, že mi dá na Velikonoce hezky pokoj a za to dostane odměnu,“ přiznala se Mila.
„Ten zbabělec jeden!“ zakřičel vztekle Oli. „A co velikonoční tradice? Vždyť ty sladkosti si přece musíš zasloužit. I veršovačku říct! Já jsem se ji učil nazpaměť celý minulý týden. Vymýšlel jsem, jak ti připravit pěknou pomlázku. Takovou, při které bychom se všichni zabavili. A všechny sladkosti dostane Bruno, který nepohnul ani prstem??“
Zklamaný Oli se už zvrtnul k odchodu, když tu zaslechl Miliny tlapky na žebříku: „Tak dobře. Ale slib mi, že nebudu mokrá jako myš.“
Medvídek zaváhal a po chvilce sestřičce odpověděl: „Super, ale nejdříve musíme najít Bruna.“ Vybrali se tedy s Milou do oddělení dětských kuchyněk, kde jejich bratříček trávil nejvíce času. Vaření bylo asi jedinou věcí na světě, která mu šla od ruky. Vše ostatní pokaždé buď pokazil, nebo prostě nedokončil.
„Bruno, kde jsi?“ zakřičela z plného hrdla Mila.
„Pojď si s námi hrát na dvůr. Máme překvááápko!“ zakřičel i Oli, ale vtom spatřil na zemi obal z rozbalené velikonoční čokolády. Prázdný... Podíval se vedle a našel další. A támhle ještě jeden. A další o dva metry dál. Podívali se s Milou výmluvně na sebe. Asi tušili, co se stalo.
Kráčeli pozorně, sledujíc sladké stopy. Čím více jich přibývalo, tím více se k nim přibližovaly zvuky tichého pláče. Byl to bohužel Bruno. Ležel nešťastný v postýlce a naříkal. První k němu doběhla Mila a vyděšeně se ho zeptala: „Medvídku, bráško, co ti je?“
„Boo-líí mě brum-bříško...“ naříkal nešťastný medvídek.
„Ty jsi snědl všechny sladkosti z velikonočního balíčku?“ zeptal se Oli vyděšeně.
„Když byly takové dobroučké,“ zavzlykal opět Bruno.
„Bruno, ty jsi ale mlsný! To si neumíš sladkosti rozdělit na více dní?“ zahromovala Mila, ale vzápětí se otočila na Oliho a začala poroučet: „Musíme mu připravit nějaký dobrý bylinkový čajík, například z heřmánku, ten bříšku uleví. Bruno, nyní musíš nyní hodně pít, abys nebyl dehydrován.“
„De... Co? Devydrován? Co s tím mají společného vydry?“ nechápal Oli.
"DE-HY-DRO-VÁN! Tak říká doktor, když někomu klesnou tekutiny v těle,“ vysvětlila mu Mila. „Bruno se stále přejídá a navíc se málo hýbe. Tehdy tě rozbolí bříško raz dva. Doneseme ti polštáře a podepřeme tě, abys nebyl úplně vleže. To by tvé bříško jen zpomalilo a trvalo by mu mnohem déle, než by si poradilo se všemi těmi sladkostmi, cos do něj nacpal. A ještě ti na žaludek přiložíme termofor, aby bolavé bříško pěkně hřál.“
Bruno zasténal, ale ochotně se napil z čajíku, který mu donesl Oli. „Je mi líto, že jsem vám zkazil Velikonoce,“ řekl rozbolavělý medvídek. „Tak je mi třeba. Místo koláčů budu o svátcích pouze na sucharech a čisté vodě.“
„Alespoň budeš vědět, že se nemáš přecpávat. Já zase slibuji, že už nebudu žádného medvídka uplácet sladkostmi. Mohla jsem vědět, že to sníš na posezení. Můžeme ještě zkusit trošku sody, která urychlí trávení. Pokud bolesti neustoupí, půjdeme s maminkou k lékaři,“ vykládala moudře malá medvědice.
„A aby ti to nebylo líto, přinesu moje velikonoční překvapení sem do pokojíčku a všichni si spolu zahrajeme,“ navrhl Oli vesele. Na okamžik zmizel a pak přišel s velkou krabicí. „Mám to z našeho hračkářství, je to naprosto nové.“ Otočil se a začal něco skládat. Na koberci za chvilku vyrostla velká modrá dráha s horou a jezírkem uprostřed. Když se medvídci lépe koukli, spatřili i horskou skluzavku, mosty a člunky. A čtyři zvířátka – medvídka, hrošíka, žabku a kačenku. „Páááni, to je nádhera!“ vykřikla nadšeně Mila.
„To nejlepší teprve přijde,“ usmál se Oli a naplnil horskou dráhu vodou. Pumpou ji nechal rozproudit a loďky se začaly hýbat. „Je to vodní dráha. Můžeme si zahrát závody! Když prohraješ, pokaždé tě venku vykoupeme,“ zašklebil se veselý medvídek. Mila výzvu samozřejmě přijala. Nikdy se ničeho nebála.
A zda vyhrála? Jistě, a mnohokrát! No a taky skončila pětkrát jako zmoklé kuře. A Oli spolu s ní, protože se mu nepodařilo zvítězit ve všech kolech. Nakonec se však všichni hodně nasmáli a vůbec jim nevadilo, že jim voda tekla ještě i z oušek. A co je nejdůležitější, Bruna do večera přestalo bolet bříško. Už si také dělal zálusk na maminčin dortík, ale tentokrát si dal větší pozor. :-)
