6 min. Nechápu, proč se některé děti nerady učí, pomyslela si Mila, která již půlhodinu seděla ve své nové školní lavici a svědomitě si dělala domácí úkol. Tato lavice byla růžová a měla širokou vyklápěcí tabuli, na kterou se dalo psát i křídou. Už dávno po ní toužila. Když ji dovezli do hračkářství a poprosili ji, aby ji otestovala, byla štěstím celá bez sebe.
"Milóóóóó," ozval se najednou v nejzazším zadním koutě hračkářství Oliho hlas.
"Ách, už zase ten můj bratříček," vzdychla si Mila. Chtěla úkol dokončit co nejdříve, aby si mohla s kamarády z lesa zahrát na školu. Samozřejmě, i se svou novou lavicí. Strašně ráda si hrála na učitelku a vyučování, už měla připravené i téma na dnešní hodinu – tělesa sluneční soustavy a pak malou násobilku. Zvířecí přátelé zde měli být co nevidět. Ale když zaslechla Oliho hlas, bylo jí jasné, že ji bude zase s něčím otravovat.
"Co se dějééé?" zakřičela zpátky, ale ani se nepohnula z místa a psala dál. Možná bude mít Oli pouze nějakou z těch svých nekonečných otázek, pomyslela si. Jak velká křídla má dopravní letadlo? Jak rychle se dá zaletět do Brazílie? Jak velké uši má slon indický? Kolik tun krabic dokáže sežrat jedno popelářské auto? Někdy ji z tolika hádanek fakt bolela ouška. Nuže, Mila měla tu "smůlu", že byla hodně chytrá a Oli si z ní rád dělal živou encyklopedii.
"Můžeš přijít sem? Jsem zde vzadu za dětskými domky," poprosil ji Oli trochu tišeji. Mila si vzdechla, neochotně vstala od domácího úkolu a vydala se hledat svého nezbedného bratříčka. Narazila na bludiště velkých krabic a barevných balení, které se kupily v dlouhatánských regálech hračkářského skladu. Nakonec se jí Oliho přece podařilo nalézt.
"Můžeš mi prosím říct, co takové se děje, když...?" nedokončila větu.
"Pssst," pošeptal Oli a pobízel ji, aby popošla blíž. "On ožil..."
"A kdo?" nechápala Mila.
"Poslouchej!" řekl jí medvědí bratříček a ukázal na velkou krabici bez označení. Ozývalo se z ní pravidelné chrápání, které čas od času zesílilo a zakončilo se slastným mlasknutím.
"Já jsem ti říkal, že můj létající drak ožije, nakoukni dovnitř, normálně dýchá a hýbe křídly, jak si odfukuje," mluvil radostně Oli a oči mu zářily.
"Ale, Oli, vždyť to je jen obyčejný papírový drak. A takoví přece neožívají. Koukáš příliš na moc pohádek," napomenula svého sourozence. Oli totiž věřil tomu, že draci skutečně existují. Doufal, že jednou bude takového mít a bude s ním létat po celém světě. "Tak co je to podle tebe, ha?" zeptal se Oli uraženě. "Na jaře jsem tady Kolumba odložil k zimnímu spánku a ..."
"Tvůj drak se jmenuje Kolumbus?" přerušila ho Mila překvapeně.
"Jó, Kolumbus, podle největšího mořeplavce, přece," odsekl Oli a mlel pořád dál. "Chtěl jsem ho vyndat, že ho půjdu pouštět na ten velký kopec za městem. Nyní musíme hodně trénovat, protože se blíží závody v pouštění draků a já nedovolím, aby je zase vyhrál ten malý protivný šišlavý sysel. Dnes je parádní vítr, tak mně napadlo, že bych ho mohl trochu provětrat. Když jsem přijel sem, zjistil jsem, že Kolumbus v krabičce chrápe. Chápeš? On ožil! To zaklínadlo z Harryho Pottera fakt funguje! Možná bychom takto mohli oživit i – co já vím – třeba tvou panenku Lise nebo i všechny plyšové zajíce, které bych pak mohl honit. A víš co? Možná by to fungovalo i zvětšovacím způsobem. Mohl bych si vzít kterékoliv autíčko nebo letadlo z hračkářství a přeměnit je na opravdické dospělácké věcičky a..."
"Tak dost!" řekla rázně Mila. "S ničím se zde nebude čarovat. Jednak je to prostě nemožné, jednak musíme zjistit, jak se náš chrápající drak dostal do hračkářství. Jdu do krabice."
Mila se sice v koutku duše bála, protože – ačkoli měla načtených desítky knih – věděla, že mnoho věcí na tomto světě ještě vědci neprobádali. Ale věřila i tomu, že záhadný dračí tvor ve skladu musí mít nějaké rozumné vysvětlení. Možná to ani není drak, ale nějaké podivné zvíře, které mohlo utéct ze zoo a dostat se až sem. Opatrně pootevřela krabici a opravdu spatřila cosi zeleného s velkými křídly, která se při chrápání každou chvíli zvedala vzhůru a opět klesala dolů.
Opatrně popolezla blíže a šťouchla do jednoho křídla. Tvor se nespokojeně zavrtěl a chrápal dál. Zjistila, že křídlo je z krepového papíru, z jakého se dělávají i ozdoby na narozeninovou oslavu. Ne, tento drak nemůže být živý, pomyslela si v duchu. S větší odvahou tedy šťouchla silněji a něco uvnitř šustivého papíru se najednou začalo vrtět, až se převrátilo na opačný bok a ze zeleného krepu se najednou vykoulel Bruno. Rychle se posadil a vůbec nechápal, co se děje.
"Bruno!" zvolali najednou Mila s Olim.
"Pro medvědí čumák, už je jaro?" zeptal se udiveně rozespalý medvídek a protíral si očka.
"Ty ospalče jeden! Co tu vlastně děláš? Vždyť ty jsi mi úplně zničil Kolumba!" zvolal zděšeně Oli.
Bruno se nechápavě podíval kolem sebe a v té chvíli se zřejmě rozpomenul. "Noóó, byla mi strašlivá zima, protože venku se spustil hrozně silný vítr. Skoro mě cestou ze školy odfouklo. Tak jsem si dal čajík z meduňky s dobrým medem a šel jsem vás hledat do skladu. Jenže cestou jsem se unavil a usnul jsem v první krabici, kterou jsem našel. Je mi to strašně líto, Oli, nechtěl jsem ti zničit tvého draka," řekl smutně medvídek.
"Ale co teď bude s mým závodem?" zeptal se zklamaně Oli.
"Závody budou," prohlásila rozhodně Mila. "A budeš mít ještě krásnějšího draka než předtím! Právě jsem dostala nápad."
A co se nakonec nestalo? Když z lesa přišli všichni zvířecí kamarádi, Mila vymyslela hodinu kreativní výchovy, do které zapojila i Oliho s Brunem. Donesla papíry, lepidlo a barvy a všichni společně vytvořili toho nejhezčího draka na světě – nádherného a trojhlavého s dlouhým barevným ocasem, který se krásně vlnil ve vzduchu. Jistě už sami tušíte, kdo velké závody vyhrál, ale to už je zcela jiný příběh. :-)
